Češi v Dalmácii, Dalmatinci v Čechách
Autor Boris Kožuh
Zahájení Mistrovství světa v bezmotorovém létání 2018 se konalo v Českých Budějovicích na krásném starém náměstí, které dobře znal i neméně slavný voják Švejk. Náměstí je, alespoň říkají, největším čtvercovým náměstím ve střední Evropě. Na náměstí je starý kámen, který prý pomáhá cestovatelům, aby se ve městě neztratili. Z každého rohu náměstí vedou dvě ulice a všechny jsou v pravém úhlu. Cestovatel musel nejprve dosáhnout tohoto kamene a dotknout se ho. Jinak by zabloudil a už by nemohl najít, která z osmi cest vede do jeho města.
V Budějovicích jsou dvě letiště: na jihu je bývalé vojenské, které dnes slouží jako osobní letiště, a sportovní je severně od města v obci Hosín. Koná se zde mistrovství světa. Sportovní letiště má tři dráhy: asfaltovou a dvě travnaté. Klub má velký hangár, letištní věž a velkou budovu, ve které jsou také pokoje pro hosty.
Když bylo Československo ještě společnou zemí, na plachtařském mistrovství republiky startovalo každý rok víc než dvaceti žen, které vyhrávaly dokonce i mistrovství Evropy, a Hana Zejdová před dvaceti lety v Austrálii s větroněm Lak-12 dosáhla několik světových rekordů. Před čtvrt stoletím se zde konalo plachtařské mistrovství Evropy žen. Právě toto mistrovství přineslo do mého leteckého života velkou změnu. Poprvé v životě jsem si uvědomil, že bych mohl mít svůj vlastní kluzák. Ale o tom jindy.
Aeroklub v Budějovicích, pořadatel letošního 35. mistrovství světa v bezmotorovém létání, je zajímavý z několika dalších důvodů. Aeroklub Split před rozpadem Jugoslávie navázal spolupráci s aeroklubem v Budějovicích. Přiletěli k nám do Sinje s Vivatem, létali na všech našich letadlech a většina poprvé i v horách. Obzvláště na ně zapůsobila naše flotila větroňů: Cessna 172, Piper Supercub a Pilatus B-4. Nejlepší ze všeho bylo, že mohli létat se všemi těmito letadly sólo. Bylo to pro ně téměř nemyslitelné. Ve svém klubu měli „jen“ Zlíny, Blaníky a jednosedadlové VSO-10. Nevěděli, že naši piloti tajně sní o létání se Zlínem. Let Zlínem byl hlavní motivací našich pilotů ke spolupráci s českým klubem.
Akrobacii nás na Blaníku učil jejich inspektor a instruktor Aleksandr Kubovec. Svým pedagogickým přístupem zapůsobil na mě a inspiroval k akrobacii. Dobrý a zkušený učitel v jedním letu obrátil můj letecký život naruby. Dlouhá léta jsem odmítal akrobacii, ale teď se pravidelně točím ve vzduchu dokonce i s oldtajmrem Olimpia.
Koruna akrobacie v Sinji se stala jednoho čtvrtečního večera dávno v roce 1989. Pravidelná večerní hra v karty briškula a trešeta, podle které se určovalo, kdo zaplatí večeři, právě skončila. Náš host Aleksandr byl slavný tím, že on a jeho kamarád František Bartoň jako jediní na světě předváděli figuru „zrcadlový let“ se dvěma Blaníky. Při čekání na večeři chtěli naši mladí piloti Splitu vědět, jak se léta zrcadlový let. Po prvních dvou větách Saša se prudce zastavil a řekl: „Ale, co vám mam slovy povídat a ukazovat rukama, mi vám to ukážeme ve vzduchu. Můžete někde sehnat ještě jednoho Blaníka?”. Souhlasili jsme okamžitě, jelikož jsme byli v úzkém kontaktu s klubem v Mostaru, necelých 100 kilometrů od nás. Saša zavolal Frantovi do Prahy a přemluvil ho, aby přijel do Splitu. A skutečně, v sobotu Franta přiletěl na mezinárodni letiště do Splitu, kde už na něj čekala naše Cessna. Ten týž den jsme viděli zrcadlový let. Vzlétly dva aerovleky a když byly ve výšce tisíce metrů, naši na zemi si vzpomněli, že by bylo dobré celý program nahrát z Cessny. Radiem poprosili, aby Blanici nevypnuli, dokud ne poletí Cessna s kameramanem, a vystoupí do jejich výšky. Akrobati odpověděli: “Ne počkáme, odletíme cely program, a později můžeme zase vzlétnout a ukázat cely program na natáčení.”
Kromě všech našich členů na letišti Sinj bylo asi pětadvacet motorových pilotů z jiných klubu – účastníku chorvatské rallye v motorem létaní. Když se piloti Saša a Franta připravovali na svůj druhý let, nabídli, že s nimi může v dolním Blaníku letět náčelník klubu Matko Raos. V horním Blaníku, který letí na zádech, nesmí být dva piloti. Vzlétli a celý program se zrcadlovým letem jsme viděli znovu. Po přistání na druhým sedadle s nimi letěl předseda klubu Goran Kovačević. Takže jsme zrcadlový let viděli potřetí. A když už jsme si mysleli, že už je opravdu konec, a chystali jsme se odtáhnout Blaníky do hangáru, Saša si uvědomil: „Díky Borisovi jsme se dostali sem, ať letí s námi.“ Takže zrcadlový let ukázali už počtvrté. Do historie se navždy zapíše, že ani předtím, ani potom nebyl během jednoho dne čtyřikrát ukázán zrcadlový let.
Protože Češi přijeli s Vivatem, jsme piloti kluzáků poprve mohli letět požární hlídky. Jinak to denně dělali naši motoroví piloti s letouny Utva-75. Kubovec mě přeškolil na kluzáku Vivat. S Vivatem jsme pravidelně létali na požární hlídky nad dalmatskými ostrovy. To nám šlo tak dobře, že jsme přemýšleli, aby Vivata koupit. Ale i pro české piloty byly požární hlídky něčím vzrušujícím. Proč ne, vždyť jsme letěli přes ostrovy, Drvenik, Šoltu, Hvar, Vis, Brač a Korčulu. Nejvíc jih vzrušoval návrat s Korčuly podél hor Biokovo (1762 m) a Mosor (1339), a na závěr přes Sinjske pole s krásnou řekou Cetina a nad ní nádhernou Kamešnicí (1852 m).
Čeští piloti k nám do Dalmácie ještě párkrát přijeli. Kontakt s nimi udržujeme dodnes. Nejčastějším hostem byl Luděk Kluger, který je nyní jedním ze dvou ředitelů mistrovství světa.
Při jedné z jejich návštěv se stala zajímavá příhoda, ale byl jsem přítomen jenom v první poloviny. Bylo to krátce po válce v Jugoslávii a první rok, kdy jsme znovu začali létat na letišti Sinj. Za války naše letiště převzala letecká jednotka chorvatské armády. Tato jednotka vznikla převážně z pilotů našeho aeroklubu. V hangáru zůstalo mnoho jejich nepotřebného vybavení. Většinou šlo o prázdné „letadlové bomby“. Většinou se jednalo o bomby vyrobené v mechanické dílně. Ale byly tam i opravdové bomby. Všechny byly samozřejmě prázdné: nebyly v nich výbušniny ani zapalovače. Byly dost podobné raketám z filmů. Ve skutečnosti byly jen na šrot. V českém týmu byl i patnáctiletý chlapec – modelář. Byl to on, kdo našel tyto bomby v rohu hangáru a ukázal je ostatním. Když čeští piloti viděli tyto bomby, byli nadšeni. Nikdy předtím nic takového neviděli. Když odešli, vzali si tou největší domů. Tato bomba byla „průmyslová“, velmi působivá a téměř jeden a půl metru dlouhá. Tvrdili, že tuto bombu chce mít chlapec. Myslím, že pravda byla trochu jiná a že se chtěli po návratu do Budějovic trochu předvést a ukázat ve klubu všechna „dramata“ létání v Dalmácii. Druhá polovina příběhu se přirozeně odehrávala na české hranici na přechodu Dolní Dvořiště. To znám jen z vyprávění. Přes Slovinsko a Rakousko projeli bez problémů, ale na českých hranicích byli zkontrolováni a samozřejmě kontrola hned našla bombu. Po několika hodinách výslechu jim bylo dovoleno pokračovat domu, samozřejmě bez bomby. Na hranici zůstala zapečetěno. Po několika měsících vyšetřování jim byla bomba vrácena, protože bylo zřejmé, že šlo o nevinnou hru. V té době ještě nebyla Evropa ohrožena dnešním terorismem, takže policie nakonec pochopila, že „strašná bomba“ je jen neškodný kus kovu. Můžeme si jen domýšlet, jaká to byla akce pro pohraniční úřady, nejen pro naše ctnostné hosty. Dnes by jim nejen vzali bombu, ale okamžitě je zavřeli a za osm minut by už byla CIA na hranici.
Na Hosíně mě často žádali, abych s jejich žaky dělal vývrtky. A přiznám se – cestou do Budějovic jsem vždy s nadějí přemýšlel, zdali mi nabídnou i tentokrát. V Blaníku pro mě nebylo nic těžkého. Největším krokem ale bylo letět se dvěma Blaníky za jedním vlečným letadlem. Několikrát jsem v takovém vleku letěl s akrobatickým duem Saša Kubovec a František Bartoň přes půl Evropy. Největší událostí byl dvojvlek let z České republiky do Paříže. Dokonce jsme se v tom letu dvakrát ztratili a obnovili orientaci doslova na poslední chvíli. Troufám si i na přemet s Blaníkem z pětimetrové výšky.
Aeroklub v Budějovicích je však ještě spojen i se slovinským bezmotorovým létáním. Širší rodina Žnidaršičů (a jejich zeťové) tam několikrát jela. Je jich tolik a jsou si tak příbuzní, že v době starých Slovanů by byli považováni přinejmenším za rod, ne-li dokonce za kmen. Matija Žnidaršič a Jernej Lokovšek se rozhodli na akrobaticky výcvik u instruktora Saši Kubovce. Pokud si dobře pamatuji, na letiště Hosín přijeli s celými rodinami. Nejmladší Luka (pozdější mistr Slovinska) ještě neměl plachtařský průkaz a chodili jsme spolu po modelárnách. Kdysi to byl můj žák v modelářství, na což jsem dodnes hrdý.
O pár let později se Matija znovu vydal do Budějovic a ukázal svůj nový větroň Lak-17. To ale není všechno. Nina Žnidaršič i manžel Jernej se před lety zúčastnili v Kunovicích na otevřeném mistrovství ČR ve dvousedadlové třídě. Soutěžili na Blaníku z aeroklubu Budějovice. Plachtařům v Budějovicích jsem půjčil svého Jantara a oni nám půjčili Blaníka na soutěž. Blaník byl vlastně zapůjčen mne, jelikož jsem byl původně do soutěže přihlášen já.
Vzhledem k tomu, že jsem nemohl zůstat v Kunovicích po celou dobu soutěže, hned od začátku jsem přenechal čestné místo zástupcům slovinského plachtařství mnohem početnějšímu týmu. Basketbalově bychom řekli, že měli „mnohem delší lavičku“. V Kunovicích byla dost početní rodina a ještě víc: nechyběla ani babička od Žnidaršičových. Sám jsem hrál roli pomocníka, jezdil po republice a hledal Blaníka v polích. Na začátku soutěže to vypadalo, že porazíme celou českou elitu dvousedadlových pilotů. Naše dvojici létala dobře, zatím co já jsem svou roli hrál trochu hůř. Udělal jsem chybu, která zůstala nepotrestána a málem jsem zůstal bez Jantara. Jednoho krásného dne Nina a Jernej přistáli někde v kopcích. Šel jsem pro nich moji obytnou Avii. Blaníka jsme úhledně složili na přívěs (který byl také z Budějovic) a připoutali na Avii.
Háček na přívěsu se mi zdál naprosto v pořádku. Na poslední chvíli jsem přes kouli háku přehodil řetěz připevněný na obou koncích k přívěsu. Nevěděl jsem, proč je na přívěsu vůbec takový řetěz, dokonce se skoro táhl po zemi. Při pohledu zpět se mi zdá, že z deseti podobných příležitostí bych řetěz přes kouli přidal jen jednou. Nevím, co ve mně spustilo takovou opatrnost. Přívěs má hák a to stačí. Vím o sobě, že jsem při létání nezvykle opatrný. Nedělám nic, aniž bych si to pětkrát promyslel. Na zemi, zdá se, nejsem tak opatrný. Po pár kilometrech jízdy do kopce a z kopce se uvolnil hák z kouli a přívěs s Blaníkem zůstal odpoután! Aha “proto přívěs tenhle řetěz”, řekl jsem si. Nebýt tohoto řetězu, nezbylo by z Blaníku nic.
Žnidaršiči se drží tradice: jsou také nejpočetnějším týmem letošního světového šampionátu v Budějovicích. Čas od času jim v tom pomáhají Lokovški. Všimli jste si, že u příležitosti mistrovství světa jsem měl v úmyslu napsat o spolupráci klubů ze Splitu a Budějovic, ale nakonec se jako hlavní téma objevuje rodina Žnidaršičů. Měl by se najít jiný, soutěžně orientovaný reportér, který by informoval o mistrovství světa ve fotbale.
Pokusím se to alespoň trochu vynahradit. Náš kamarád Luděk Kluger provedl mistrovství světa perfektně. K vleku větroňů poskytl pět Turbo Čmeláků a jako rezervu měl ještě dva obyčejné. Na mě, který si letadla na letišti skoro ani nevšímám, udělali Čmeláci velký dojem. Nejen, že byli skvěle vidět na zemi i ve vzduchu, ale nenacházím slova, která by popsala, jak dobře odvedli svou práci.
Ve stejném roce jsem byl i na mistrovství světa jiných tříd v Polsku, kde měli pro vlek pět letounů a sedm ultralajtu a průběh vzlétání nebyl srovnatelný. Jinak, když se mě někdo zeptá na něco o letadlech, často pro legraci předstírám Angličana a nevinně se ptám: „what is a airplane“? Teprve v prvním roce mého leteckého života jsme ve skupině začátečníků snili o tom, že se jednou staneme piloty dopravních letadel. Ale krása létaní mezi mraky mě tak uchvátila, že mi motorová letadla už nikdy nepřišla na mysl.
Mnohem později mě na Ukrajině napadlo: „pokud bych někdy chtěl létat motorové letadlo, musel by to být dvouplošník Polikarpov Po-2“. Dokonce i můj kamarád Matko, který má zrestaurovaného Polikarpova, mi slíbil, že mě na něm vycvičí. Ale jak se říká, po krupobití už je pozdě zvonit. Nic se nestane, jsem a zůstanu pilotem větroně. Ze všech báječných větroňů na mistrovství si však pamatuji jen vleky s Turbo Čmeláky na Hosíně.
Nedavni komentarji