Guiness a optimizmus

Boris Kožuh

Po mém návratu z Nového Zélandu jsme začali pravidelně provádět vzlety pomocí auta. Dokonce jsme vytvořili databázi rychlosti pro více typů aut a větroňů. Neustále jsme sledovali předpovědi počasí a hlavně větru. Před každým vzletem jsme změřili sílu a směr větru a z tabulek určili potřebnou rychlost vleku. To se bohužel novému provozovateli letiště nelíbilo a souhlas s takovou formou vzletu odebral. To byla velká ztráta, protože letiště Sinj je velmi vhodné pro vleky autem. Travnatá dráha už sice není to, co byla před třiceti lety, ale pořád je lepší než na většině ostatních letišť. Dostávali jsme se s dvousedadlovkou Slingsby T-31do výšek 200 až 250 metrů a ani jednou se nám nestala žádná nebezpečná událost.

Po vzletu za autem

Vyzkoušeli jsme auto vleky také v Livně. Letiště v Livně je krátké a umožňuje výšky pouze do 100 metrů. Našli jsme však řešení. Prohledávali jsme pole mimo letiště na jihovýchodní straně. Na terénu zcela nevhodném pro jízdu autem nebo traktorem i při nejnižší rychlosti jsme našli asi padesát metrů rovného povrchu. Tam byl terén tak plochý, že se dalo přistát i vzlétnout s větroněm. Na přistání nebo vzlet s moderním větroněm však bylo příliš krátké. Ale měli jsme větroň T-31, který potřebuje rychlost ke vzletu něco málo přes 50 km/h. Vzlétl jsem aero vlekem a přistál na vyznačeném poli, téměř pět set metrů od prahu dráhy. Větroň jsme přesunuli na začátek tohoto polička ručně vytáhli vlečné lano z prahu dráhy. Auto mělo tedy téměř celou dráhu pro vlek. Vzlétli jsme z toho pole asi padesátkrát během pár dní. Při každém letu jsem byl v zadní kabině, protože délka pole vyžadovala velmi přesné přistání, a mnozí na předním sedadle bili žáci. Chyba při přistání by jistě znamenala vážné poškození kluzáku. Všichni piloty, kteří byli v té době na letišti, mohli vzlétnout pomocí auta v tak neobvyklém terénu.

Start na letišti Livno

Mne to bylo málo a chtěl jsem dosahovat větších výšek. Na letišti Grobnik jsme našli výborné podmínky pro vleky autem. Betonová drahá dlouhá 1600 metrů umožňovala výšku asi 400 metrů s plným Blaníkem. Po několika sezónách na tím letišti a několika stovkách uskutečněných letů mě začala pronásledovat touha po ještě větších výškách. Jednou z možností bylo opuštěné vojenské letiště Udbina v Chorvatsku. Draha dlouhá 3300 metrů slibovala zázračné lety. Bohužel během našich příprav letiště opět zabrala armáda a dnes je z něj cvičiště tanků. Museli jsme hledat dál. V Lublani jsem dostal nejisty slib, že by takový start mohl být možný na dopravným letišti Brnik, ale pouze v noci. Tehdy mě poprvé napadla myšlenka: „Vzleť do výšky tisíce metrů“. Nakonec se na mě usmálo štěstí. Kamarád z Polska Roman Kiełpikowski mě pozval na návštěvu letiště, kde působí i létá jako instruktor. Tam provádějí vysoké vzlety pomocí navijáku a připravují se na světový rekord. A skutečně velmi rychle dorazila zpráva, že Roman dosáhl výšky 1 691 metrů a o měsíc později (v největší zimě) jiný pilot dosáhl konečných 1 852 metrů. Hned mi bylo jasné, že musím tam!

Vypnuti ve výšce 1852 metrů

Hned na jaře jsem navštívil letiště Biala Podlaska. Travnatá dráha změkčená deštěm umožňovala výšky vleku jen něco málo přes tisíc metrů. Vzlétl jsem pomocí navijáku na kratším laně a vytvořil slovinský rekord 1050 metrů. Tehdy už víc nebylo možné. Důležitější ale než samotný rekordní let pro mě bylo vědomí, že vlastnosti letiště slibují nebývalé výšky ve vleku autem. Následující rok jsme přijeli se Bocianem i Olympii a vzlétli jsme asi třicetkrát v průběhu několik dnu. Pro naše pokusy jsme zvolili nejlepší možnou kombinaci: pomocnou betonovou dráhu 2400 m, která má před jedním prahem ještě dráhu travnatou dlouhou 2000 m.

S dvoumístným Bocianem jsme se se dostávali do výšek nad 700 metrů. Nejvyšší let ve výšce 756 metrů už znamenal rekordní výšku ve vleku autem. S lehčí Olympii jsme nemohli dosáhnout takových výšek, protože má automatický vlečný hák. Když je úhel mezi trupem větroňů a lanem příliš velký, hák sám vypíná a přerušuje vlek. Protože letiště umožňovalo i vyšší vzlety, rozhodli jsme se přijet za rok s jiným větroněm.

Olimpie

V roce 2019 jsme přijeli znovu, ale lépe vybaveni a s lepším větroněm. Byl to historicky větroň Zlín-24 Krajánek. Již první den jsme dosáhli toho, co jsme chtěli, a vlastně mnohem více. V ten den padl světový rekord v každém letu. Hned v prvním letu dosáhl Jiří Leník rekordní výšky 943 m. O hodinu později vyletěl do 1024 m Niko Slana.

Niko ve Zlíně 24

I ten rekord „vydržel“ jen hodinu, protože Jaroslav Florian dosáhl nového rekordu 1050 m. O další hodinu později jsem překonal výšky předchozí a vystoupal na 1177 metrů. Rekordmanem jsem byl ale jen půl dne. V předvečer téhož dne opět vzlétl Jiří Leník a dosáhl konečných 1 223 m. V dalších dnech se vítr změnil, takže jsme se již k rekordním výškám nepřiblížili.

Zlín 24 startuje pro světový rekord

K naší velké lítosti se s letištěm Biala Podlaska stalo totéž, co se stalo s Udbinou. Letiště opět zabrala armáda a tím byla nenávratně ztracené nejlepší podmínky pro rekordní výšky (možná i v celé Evropě). Optimisticky jsem nahlásil pokus o vytvoření nového rekordu do Guinessovy knihy rekordů. Teď vím, že to bude velmi těžké dosáhnout. Ve tunelu se však objevil záblesk světla: pole na letišti Boleráz na Slovensku.

Pole u letiště Boleráz na Slovensku

Terén je ještě delší, ale zdaleka ne tak vhodný pro vlek autem jako letiště Biala Podlaska. Celé vlečné pole je dlouhé téměř osm kilometrů, z toho více než tři kilometry na letišti. Automobil by mohl využívat část letiště dlouhou více než tři kilometry a kluzák by byl 2200 metrů za autem. Při stanovení dosavadních rekordů byla dráha pro auto dlouhá 2400 metrů. V Trnavě bude ta část dlouhá asi 3500 metrů. Jelikož na žádné části není asfalt, vezmeme ještě lehčí a pomalejší kluzák, aby auto mohlo vlekat nižší rychlostí. Část terénu mezi kluzákem a autem je skutečně horší, ale to ani nevadí – kluzák je ve vzduchu už asi po padesáti metrech rozběhu. Zima 2020/2021 ukáže, co tento terén umožňuje. Všechny mé přípravy směřují k pokusu o let do výšky přes 1500 metrů. Mám lano Dyneema ø 3 mm o délce 2200 m a klidně ho prodloužíme o dalších pět set metrů. Vlečné lano v předchozích rekordních vzletech vážilo kolem 75 kg, nové váží pouhých 20 kg, i když je o 200 metrů delší. Zatím ještě čekáme oficiální odpověď od Guinness World Records Team, a taky na podzim kdy budou sklizena pole kukuřici i slunečnic.